A ZA TO MŮŽETE VY!
Příhoda z jednoho mého kurzu se stala příčinou dnešního článku. Mohl by se jmenovat též „Proč jsem dostal sodu?“ nebo „Máte to zapotřebí?“.
Úspěšní manažeři úspěšné firmy spolu tvořili několik konstrukcí dětského hřiště. Používali k tomu dřevo, pilu, vrtačku, vruty a další nářadí. Zrovna instalovali kus střechy. Dva na štaflích přidržují dílec střechy, dva další přidržují štafle, jeden pohledem koriguje usazení, jeden se chystá zašroubovat první vrut. Vruty jsou menší než ty, které dosud používali, a tak šroubovací bit bohužel nesedí. „Ten bit nesedí! Jak to, že tady není správný bit! (krátká pauza) A za to můžete vy!“.
Tím „vy“ myslel mě a mé spoluorganizátory. Všechno bylo samozřejmě v legraci. Ale proč to vůbec bylo?
Poněvadž byli všichni zaneprázdnění držením něčeho, vydal jsem se hledat jejich druhý šroubovací bit. A snažil jsem se uhádnout, jestli se teď cítí líp. Všiml jsem si, že často lidé kritizují nebo obviňují druhé, protože se potom cítí lepší, nebo se jim minimálně uleví. Když se přesvědčím, že za to může někdo jiný, smývám ze sebe odpovědnost i vinu. Často se zbavím i vyřešení daného problému, neboť se jaksi očekává, že problém vyřeší ten, kdo jej zavinil. Tím ze sebe vinu může smýt.
Snažil jsem se tedy uhádnout, zda se po svém prohlášení cítí líp. A pak jsem se ptal: „Odkud ta věta přišla?“ Samozřejmě si z dané situace nedělám hlavu a nemyslím si, že mě ti lidé obviňují doopravdy. Ale jde o to, že to byla první spontánní reakce na danou situaci. Jiná reakce mohla být např.: „Jé tenhle bit je příliš velký, můžete mi, prosím, někdo sehnat jiný?“ nebo: „Sorry kamarádi, nezkontroloval jsem bit.“ Nebo: „Lidi, víte, kolik je potřeba manažerů, aby zašroubovali jeden vrut?“. Je spousta možností, která mohla daného člověka napadnout. Proč jej napadla právě ta obviňovací?
Vzpomínám si na rčení, že viníka je potřeba vypátrat nebo určit. Třeba to mají lidé zakořeněné a je to první, co je napadne. Nebo žijí v prostředí, ve kterém se při problémech hledá viník namísto řešení? To slýchávám často v rozhlase: „Zatím není jisté, kdo nehodu způsobil, ale šetření na určení viníka pokračují.“ Pár dní na to je viník vypátrán (nebo určen), problém zůstává nevyřešen. Nicméně o události už se nemluví, neboť víme, kdo ji zavinil, případně víme, jak byl potrestán. Přitom ani trest problém nevyřešil, situaci nenapravil.
Mám za to, že spontánní lidské reakce odkrývají podvědomí. Byť to bývá často v legraci, ukazují vzory, které mají lidé zakořeněné v sobě. Stejně tak jsem se ptal, odkud se vzala otázka: „Že je ten náš díl nejlepší?“ Děti často chtějí slyšet pochvalu, když chtějí více pozornosti, nebo když chtějí povzbudit sebedůvěru. Proč má ale dospělý, velmi úspěšný člověk, který společně s druhými tvoří jedno velké dílo, potřebu být vyzdvižen?
Na seminářích „Nejkrásnější slova pro vaše děti“ nebo v online kurzu „Aby děti kvetly“ se věnujeme část semináře síle slova, ale také podvědomým vzorcům, které ovlivňují naše myšlení, řeč i činy. Zkoumáme je, hrajeme si s nimi, přepisujeme a někdy objevíme zajímavé věci, které nás mohou v životě povznést …
Pak ještě přišla jedna paní, že by potřebovala prášek na bolest hlavy. V lékárně máme kdeco. „A můžu si vzít i víc do rezervy?“ Druhá na to řekla: „Jasně, že můžeš, když platíš fakturu.“ Co vyvolá v člověku takovou myšlenku?
Stále před sebou vidím úspěšné a velmi schopní lidi, kteří jsou schopni dělat úžasné věci. A když při drobných dialozích zaslechnu podobné věty, v duchu kroutím hlavou a ptám se: „Máte to zapotřebí?“