Jak jsem byl těhotný

Přišli jsme se ženou do nemocnice. Po chvíli čekání vychází ze dveří doktor a povídá: „Ale těhotný jste vy.“ Udiveně jsme se na sebe podívali a celkem samozřejmě jsme situaci přijali. Žena odešla domů, já jsem tam zůstal.

Takhle začal jeden z nejživějších snů, který jsem kdy měl a děkoval jsem za něj, protože na lekcích gravid jógy by se mi hodilo být co nejvíce napojen na duše žen, které chodí cvičit. Ale jak to bylo dál? Normálně jsem byl někde na pokoji. Šel jsem do koupelny. Byl tam velký sprchový kout se světle zelenými kachličkami. Úplně spontánně jsem začal rodit. Ve spánku jsem měl nejprve pocit, jako by se mi chtělo na velkou, pak se tlak proměnil a mně se dole uprostřed otevřelo tělo, vykoukla hlavička a pak už mi do náruče vyklouzlo malé tělíčko.

Vyběhl jsem z koupelny a křičel: „Prosím vás, pomozte mi někdo, co s tím mám dělat?“ Vzápětí jsem se uklidnil, protože vlastně všechno bylo v pořádku. 🙂 Držel jsem v náruči děťátko. Nejprve jsem si myslel, že je to holčička, ale pak najednou bylo jasné, že je to kluk. Hned od první minuty začal mluvit v celých větách, což mi dost pomohlo. „Jsem nějaký pokrčený,“ řekl. Oddechl jsem si, že se spolu krásně domluvíme.

Postupně za mnou začali chodit na návštěvu různí příbuzní. Tato setkání byla velmi živá a jedinečná a s dovolením si je nechám pro sebe. Jen bylo krásné cítit, že v průběhu celého snu se tu a tam ukázala moje žena a vždycky mi s klidnou tváří poradila nebo pomohla, co jsem zrovna potřeboval. Zajímavé pro mě bylo, že všechny ty návštěvy se odehrávaly za jakousi clonou. Připadal jsem si, že jsem v takové bublině. Jsem rád, že je vidím, povídám si s nimi, ale přede všemi na světě je pro mě v tu chvíli nejdůležitější děťátko, které držím. Netýkají se mě problémy světa, peníze, věci, které bych měl zařídit, nic z toho teď není pro mě důležité.

Zase o samotě přemýšlím, jak jej budu kojit. Moje žena kývá hlavou, jako že ona ne. „Tak to nějak dopadne,“ říkám si. Pak přišlo blinkání. Opět mi přišlo skvělé, že to můžeme probrat jako chlapi: „Hele, že blinkáš na svoje tričko, to beru, ale proč musíš blinkat i na moje?“ Přijal to s pochopením.

Zkušenost pokračovala v čekárně, zřejmě na nějaké vyšetření. Takový čas, kdy člověk drží dítě v náruči, sedí mezi čtyřmi stěnami a čeká, až se něco stane. Vlastně jsem vůbec o žádné vyšetření nestál, asi to bylo něco povinného. Najednou vidím ve tváři kloučka, že už ho to tam nebaví. „Ty už chceš jít domů,“ ptám se. „Jo.“

„A proč?“

„Je hokej.“

Zvedli jsme se a odešli. Já na hokej nechodím, ani se na něj nedívám, takže tohle jsem si fakt nevymyslel. Už jsem se těšil, kam půjdeme, co spolu budeme zažívat. Cítil jsem obrovské propojení a porozumění a bylo mi jasné, že nám to bude klapat.

Bohužel právě v tu chvíli jsem se probudil. Začal jsem ho hledat a teprve po chvilce mi došlo, že není skutečný. Zklamání, bolest, ztráta – tak rychle jsme se stihli sblížit.

Přemýšlel jsem, jestli to mělo být porod mého vnitřního dítěte z Umělcovy cesty, nebo zážitek, kterým se mohu přiblížit těhulkám na gravid józe. Ale spíš mi to bylo jedno. Převládají pocity – krásný zážitek spojení a následné zklamání, že to nebylo doopravdy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.